Jak jsem vyrazila kamionem do Španělska

07.02.2020

Nějakou dobu jsem měla myšlenku, že bych stopem jela do Španělska. Jednoho dne se objevila na cestovatelské skupině nabídka o jízdě kamionem do výše zmiňované země. Spojila jsem se s řidičem kamionu, aby mi řekl více informací o cestě. Po pár telefonátech jsme se domluvili na termínu odjezdu. Do poslední chvíle jsem pořádně nevěděla, do jakého španělského města se pojede, protože vše záviselo na dispečerce, která se neozývala. Následně se zjistilo, že má dovolenou a její kolegyni nepředala informace. Nakonec se jelo do městečka Martorell nedaleko Barcelony.

Sbalila jsem si věci do školního batohu a ráno už mě řidič čekal na domluveném místě. První kilometry vedly na hraniční přechod Rozvadov. Mezitím jsem se seznámila s prostorem kamionu (tzn. kde najdu pití a potraviny, kam si mohu dát věci atd.) a pravidly, které kamioňáci musí dodržovat. Řidiči mají povinné pauzy, proto taková cesta (pouze tam) netrvá cca 17 hodin, ale o dost více. Na Rozvadově jsme načerpali naftu (přes 500 litrů) a za to jsme měli za 1 Kč teplý oběd z polotovaru. Cestou jsme museli zastavit ještě v Německu nabrat další náklad. Zanedlouho se blížil večer a hledání vhodného místa pro stání kamionů. Většinou se hledá místo v průmyslových zónách, na benzínkách nebo na parkovištích u dálnice. První noc jsme spali v průmyslové zóně poblíž malého lesíka, takže s toaletou nebyl takový problém. Každý druh kamionu má uložené spaní (postele) jinak. Já jela v kamionu SCANIA a tam byly umístěny dvě postele nad sebou. Řidič se vzdal dolní postele a šel si lehnout nahoru, kde je větší teplo (kór v teplých měsících).

Další slunečný den jsme propočítali trasu, kam se asi dostaneme. Když všechno půjde dobře, tak se dostaneme k francouzskému městu Lyon. Jupí, toto velkoměsto jsem chtěla vidět. Řidič mi slíbil, že se pokusí dostat co nejblíž, ale přímo do města nezajede, protože by neměl kde zaparkovat. Dle map jsme zjistili, že by bylo nejlepší dojet do města Vaulx-en-Velin, protože odtud vede metro až do centra Lyonu. To se skládá ze 4 linek a je v provozu od roku 1978. Po telefonátech s ostatními řidiči jsme se dozvěděli, že následující den je svátek a tím pádem nesmí kamion vyjet na silnici. Pro mě to byla velmi dobrá zpráva, protože jsem měla dostatek času na prohlídku města. Když jsme dojeli do Vaulx-en-Velin, nastal tu problém s parkováním, a tak jsme parkovali v klasické ulici poblíž školy. Jelikož jsem věděla, že pojedu další den metrem, zašla jsem na zastávku, abych zjistila kolik stojí cesta a obhlídla okolí. Co mně přišlo zajímavé, tak kousek od metra byla i zastávka vlaku, který jel na letiště v Lyonu, přičemž děti do 12 let mají jízdné zdarma. Blízko byla benzínová pumpa, kam jsem chodila na záchod a když bylo zavřeno, nezbývalo mi nic jiného, než chodit pod návěs. Někdo z vás se teď může zeptat, jak jsem to dělala s hygienou. Používala jsem intimní ubrousky nebo jsem se převlíkla do plavek a na ulici se osprchovala pomocí přenositelné plastové sprchy, která se připevnila na kamion. V kanystru byla ohřátá voda ze sluníčka a ta tekla skrz sprchovou hadici.

Měla jsem celý den na prozkoumání Lyonu. Šla jsem tedy na zastávku metra si koupit lístek, jenže já měla pouze papírové bankovky a ne mince. Automat je nebral, tak jsem žádala lidi v okolí, jestli by mi peníze nerozměnili. Asi tak 15 lidí mě odmítlo. Už jsem byla zoufalá. Myslela jsem si, že se tam snad nikdy nedostanu. Nakonec se našla jedna holčina v mém věku, která mi koupila lístek z její karty a nic za to nechtěla. Přeci jenom se najdou lidi, kteří vám pomohou. Jela jsem tedy přímou linkou do centra Lyonu. Bylo nádherné počasí, dokonce jsem se i od sluníčka spálila. Trajdala jsem po městě několik hodin a při tom viděla např. baziliku Notre-Dame de Fourviere, kterou určitě nepřehlédnete. Doporučuji zavítat také do největšího parku v celé Francii, jehož název je Parc de la Tête d'Or. Jelikož jsem toho už hodně viděla a stále zbývalo do odjezdu spoustu času, rozhodla jsem se jít 7 km z centra Lyonu ke kamionu pěšky. Za celou cestu jsem se bála jen chvíli, a to tehdy, když jsem viděla ženy v burkách, které držely v rukou kartony, díky kterým prosily o pomoc v podobě peněz. Dokonce i zastavovali auta, stoupali si do silnice atd. Bylo jich tam hodně a necítila jsem se dobře. Zrychlila jsem krok, ohlížela se za sebe do té doby, než jsem je už neviděla.

Pokračovali jsme dál do Španělska. Do Martorell jsme dorazili okolo 11:00. Najednou jsem si musela najít, jestli se tu nachází vlakové nádraží, odkud jezdí vlaky do Barcelony. Zároveň jsem musela hledat cestu z fabriky SEAT k onomu nádraží. Pěšky to bylo naštěstí pouze 2,5 km, jupíí. Pro zakoupení lístku tam byly sice automaty, ale vůbec jsem nevěděla, jaký lístek si mám koupit. Odchytla jsem 2 pány, kteří mi s tím pomohli. Zpáteční lístek mi stál 8,40 € a jízda trvala 50 minut. Vlaků jezdilo do Barcelony opravdu hodně a každou chvíli. Dorazila jsem do Barcelony, koupila lístek na metro za 2,20 € za 1 jízdu a vyrazila na místa, které jsem tenkrát nestihla. V tom příšerném horku jsem se vypravila na horu Tibidabo, abych viděla Chrám posvátného srdce Ježíše a hlavně krásný výhled na celé město. Dojela jsem hnědou linkou na zastávku Av. Tibidabo, odkud jsem šla 3,5 km stále do kopce. Je možné se tam dopravit i lanovkou. Chrám se mi moc líbil a je super, že se dá dovnitř dostat zdarma. Pokud však byste se rádi podívali až nahoru, můžete jet výtahem za 3,50 €. Poté jsem se dál potulovala městem a nemohla se dočkat večera. Zrovna ten den měla hrát Magická fontána od 21:00 po celou hodinu. Od následujícího dne byly stanoveny nové časy. Každopádně show se mi velmi líbila, bylo to plné barviček a hrálo několik písniček. Kdyby to hrálo celý den, tak já tam snad tu celou dobu jsem. Tohle mám moc ráda. Kolem půlnoci jsem se vrátila zpět ke kamionu, šla se do fabriky vykoupat a uložila se do postele ke spánku.

Čekal nás návrat do ČR. Měla jsem opravdu štěstí na řidiče, protože jsme si dobře rozuměli. Po večerech koukali na videa na notebooku, udělal mi na pánvi lečo (měl s sebou plynovou bombu) a neustále si spolu povídali. Když jsme dorazili na naše území, museli jsme přehodnotit situaci. Čekala nás další dlouhá pauza, která by byla úplně zbytečná a navíc musel zajíždět do nějakého města vykládat. Tak obešel několik kamionů a ptal se, jestli nejedou na Prahu a zda by mě nemohli vzít. Říkal, že vynechá Rumuny a Poláky, protože by to nebyl vážně dobrý nápad (hlavně pro holky). Po několika odmítnutích se nakonec našel jeden řidič s dodávkou, který mě vzal do Benešova u Prahy. Vůbec si nechtěl povídat, a tak jsem si zdřímla. Když jsme dorazili do cíle, koupila jsem si jízdenku na vlak a hurá domů.